Navigace

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Obsah

Zajímavosti

HRST ZAJÍMAVOSTÍ O HISTORII A PAMÁTNÝCH MÍSTECH
OBCÍ PRÁDLO A NOVOTNÍKY


Zazpívám píseň o domově

od pramenů až do oblak

A všechno bude v jednom slově,

zápraží, zahrada a klas a květ a pták.

Zazpívám píseň o domově

a převrátí se svět

Holátko jestřábu a skřivan sově

hned bude rozumět.

Zazpívám píseň o domově,

tu hymnu skřípání vozů, studní a klik.

Od kolébek až k hrobům na hřbitově

houslově dlouhý vzlyk.

Zazpívám píseň o domově

a vstane dětství mé.

Tu vůni vánoc horkou červencově

blaženi vdechneme.

Zazpívám píseň, která slzu setře

a další zabrání už mocí hvězd.

Buď opravdový, chlebe, spánku, větře,

jak opravdová naše radost jest.

 

Jan Zahradníček, Píseň o domově

 

Brožurka, kterou, milí čtenáři, otvíráte, vznikla při příležitosti prvního, tedy vskutku historického setkání rodáků a přátel Prádla a Novotník, dvou vesniček ukrytých v samé zeleni, mezi lesy Borkem a Chýlavou, v kraji pod Zelenou horou.

Obecní úřad v Prádle se rozhodl uskutečnit toto setkání při příležitosti 150. výročí zastavení těžce nemocného J.K.Tyla před prádelskou farou, kde byl vlídně přijat P. Františkem Květoněm v květnu r. 1856.

Na následujících stránkách chceme připomenout historii a současnost obou obcí i půvab jejich přírody. Jsme si vědomi, že mnohé budete v brožurce, kvůli omezenému rozsahu, postrádat. Probudí-li to však váš zájem o hlubší poznání údolíčka kolem řeky Úslavy, splní tato malá publikace svůj účel.

Přejeme vám příjemné chvíle v našem malebném kraji a odneste si odtud mnoho krásných vzpomínek!

 

 

starosta obce Prádlo

 

 

OSÍDLENÍ A NEJSTARŠÍ HISTORIE

Kvůli bažinám, pralesům a drsnějšímu podnebí bylo osídlení Nepomucka v nejstarších dobách poměrně řídké. První doklady o osídlení lidem tzv. chamské kultury na Velké skále

(Velkém kameni či jen Kameni) v Chýlavě v nadm.výšce 577 m pocházejí z eneolitu,tedy z 2. tisíciletí př. K. Pravěké výšinné sídliště na buližníkové skále ukryté převážně ve smrkovo-bukovém lese je dodnes oblíbeným cílem turistů.

Badateli bylo zjištěno, že osídlení kraje pod Zelenou horou slovanským lidem kolem roku 1000 se dálo postupně, proti toku řeky Úslavy, z Plzeňské pánve. K 10. století se váže známá pověst zaznamenaná Augustem Sedláčkem v „Historických pověstech lidu českého“ o Slavníkovci Vojtěchovi (Slavníkovci zdejšímu kraji vládli), druhém pražském biskupovi, který se se svým průvodem zastavil při cestě z Říma na Zelené hoře u poustevníka Břímoty

(či Bořity) r. 992 a vyprosil lidem po několikaletém suchu, které v kraji vládlo, déšť (hora se zazelenala, odtud její pojmenování). Poustevník, který se prý se sv.Vojtěchem osobně znal, se rád uchyloval do jeskyně v prádelském lese Borku, vytvořené rozestupem v buližníkové skále. I Novotničtí měli svou „Jeskyni“ až do r.1923, kdy byla rozebrána pro stavbu silnice. Byla, jak uvádí V.Hataj-Úslavský, mezi „Hořejší cestou“ a vrcholem Hůrky. Bývali v ní prý poustevníci, kteří se sem uchylovali z náboženských důvodů.

Uvádí se, že nejstarší písemný doklad o existenci Prádla je až z r. 1552, ale lze jistě předpokládat, že ves existovala dříve. Podobně je tomu i s Novotníky. Pamětní kniha Novotník uvádí nejstarší doklad jména vsi rok 1556. Do naší krajiny přišli totiž ve 12. století cisterciáčtí mniši a to bylo pro náš bažinatý kraj vpravdě požehnáním: tito mniši v bílém rouchu s černým cingulem a škapulířem se nejen modlili, ale také hospodařili, a to ve vlastní režii. Jak píše Alexandr Berndorf, směli pít jen vlastní víno a jíst vlastní ryby.V neuvěřitelných podmínkách pěstovali vinnou révu a zakládali rybníky a chmelnice (v tereziánském katastru 1713-1722 existuje pro ves Prádlo pomístní jméno Na chmelnici a v josefském katastru 1785-1789 pomístní jména Panská chmelnice a Chmelnička), hledali a těžili kovy – zlato, stříbro, železnou rudu. Od počátku 13. století zlato také rýžovali, tj. prali písek na řece Bradavě-Úslavě. V té době zřejmě povstala u řeky osada s názvem Prádlo. Václav Hataj-Úslavský ve svých Letopisech (I,131) píše, že zlatý písek se vypíral zvláštními zástavami - zábranami v toku řeky, tzv. bradly, a od těchto bradel prý dostala obec své jméno. Dále popisuje, jak se v dávných dobách zlato primitivně rýžovalo: zlatonosný písek se vsypal do mělké nádoby, ta se ponořila do proudící vody a rukama se materiál promíchával. Voda odnášela lehčí písek, kdežto zrníčka a valounky zlata, osmkrát těžší, klesly ke dnu nádoby. U Novotník jsou dodnes patrné sejpy (rýžovnické kopce) po praní zlata. Sejpy byly podle Václava Hataje-Úslavského i v místech prádelského rybníka Tábor pod Čábuzím.

Pokud jde o název Novotníky, je třeba říci, že je záhadný. Podle lidové tradice se původní ves jmenovala Vodníky, a když cisterciáci vybudovali blízko ves novou, byla nazvána Nevodníky, z toho Nevotníky. S kořenem - vod – to lze ale těžko spojit, protože – t – je zcela důsledné ve všech dokladech: r. 1558 Newotniky, r. 1584 Newotnijky, r. 1654 Nevotinky, r. 1789 Nowotnjk, Newotnik, r. 1839 Newotnik, Nowotnik, r. 1854 Nevotníky, r. 1916 Nevotníky. Až r. 1923 byla uzákoněna podoba Novotníky, třebaže se lidově stále ještě častěji Nevotníky. Další výklady původu jména:

1. Byla to ves Novotníků, tj. Novotníkovy rodiny

2. Jméno je od nevodů – zábran, usnadňujících vypírání zlata (Berndorf)

Cisterciácký řád byl založen r. 1098 ve francouzském Citeaux v Burgundsku, poblíž Dijonu. Neuvěřitelně rychle se šířil: z Francie do Německa (ve 12. stol. tam bylo už 500 klášterů) a z Německa do českých zemí. Po Sedlci a Plasích byl r. 1144 (za vlády Vladislava II.) založen klášter v Pomuku a osazen německými mnichy z bavorského Ebrachu. Tento klášter kolonizoval rozsáhlé území kolem Zelené hory – podle pověstí se stavěl více než padesát let a patřil mezi nejbohatší v Čechách. Sídlilo zde až 200 kněží a nejslavnější období kláštera bylo prý v době vlády Jana Lucemburského. Klášter držel celou řadu vesnic – mezi nimi je jmenováno i Prádlo, Novotníky, Chvostuly a Chejlava. Z Chvostul je dnes samota a Chejlava zanikla během pustošení v době třicetileté války – dnes je to jen pojmenování lesa. Historik Palacký klade zničení kláštera husity na den 23. 4. 1420.Věci z kláštera pomuckého prý byly včas převezeny do mateřského kláštera ebrašského, ale ten byl Švédy vypálen, takže případná písemná doložení vztahující se k našim obcím jsou v nenávratnu.

Rokem 1420 končí panství kláštera nad našimi obcemi, ale obce zůstávají u Zelené Hory, kterou král Zikmund dal zapsat bratrům Bohuslavovi a Hynkovi Krušinovým ze Švamberka. Švamberkové drželi Zelenou Horu do r. 1464, po nich přišli Šternberkové (1464-1726): první byl Zdeněk Konopišťský ze Šternberka (zemřel 1475), dále Jaroslav ze Šternberka, na počátku 16.stol. patřilo zelenohorské panství Albrechtovi ze Šternberka, od r. 1536 Adamovi ze Šternberka (zemřel 1560), který dosáhl hodnosti nejvyššího sudího země a byl oblíben u lidu i krále Ferdinanda I. Od krále obdržel 4. 2. 1558 zápis do zemských desek, kterým bylo vloženo dědické právo pro Šternberky na Zelenou Horu. Šternberská modrá hvězda je na ostění jedněch dveří v místním lihovaru, někdejší tvrzi.

Při dělení zelenohorského panství r. 1560 mezi syny Adama ze Šternberka získal jeho část se vsí Prádlem a vsí Novotníky Zdeněk, který je r. 1561 prodal Jiříkovi Kokořovcovi z Kokořova na Šťáhlavech (středem svého panství si učinil Šťáhlavy). Jiřík byl původně příslušník drobnější šlechty, velmi podnikavý hospodář (zakládal pivovary a hamry) a v Prádle si zřídil tvrz. Jeho syn Karel si postavil ve Šťáhlavech renesanční zámek. Karlovi synové si otcovo panství rozdělili: šťáhlavské panství zdědil Jan Jindřich a protestant Jan Adam Kokořovec držel v r. 1601 již jen ves Prádlo s tvrzí a dvorem, ovčínem a pivovarem, čtyři další vsi a jeden pustý dvůr. Zemřel v r. 1621. Roku 1623 byl statek dědici prodán za dvacet čtyři tisíc kop míšeňských grošů Jindřichovi Lapáčkovi ze Rzavého, který měl za ženu sestru bývalých majitelů Alenu. Lapáčkovy vnučky Anna Salomena a Markéta Ludmila prodaly r. 1695 ves Prádlo Václavu Vojtěchu ze Šternberka a ten je připojil k Zelené Hoře. Prádelská tvrz byla opuštěna a přeměněna v hospodářské stavení, v polovině 19. stol. snížena o dvě patra a dnes slouží jako lihovar.

Po Šternbercích přicházejí Martinicové (1726-1784), pak cizí šlechtici Colloredo-Mansfeldové (1784-1852) a nakonec Auerspergové (1852-1931). Dcera Františka Colloredo-Mansfelda Vilemína se totiž r. 1845 provdala za knížete Vincence Karla Auersperga (zemřel 1867). Byla vychovávána svojí tetou, rovněž Vilemínou, provdanou za vlasteneckého knížete Rudolfa Kinského. O správu zelenohorského panství se zajímala už za života svého otce. Byla u lidu ve velké vážnosti, podporovala církev (obnovila např. chrám sv. Jakuba), mladé umělce (od malíře Aug. Němejce odkoupila divadelní oponu a obrazy), zvelebovala celé panství, moderně si zařídila zámek na Zelené hoře. Byl to prý její nejkrásnější domov. Ráda se projížděla po okolních lesích a v nich dala zbudovat malé gloriety, v nichž odpočívala a dívala se do kraje. Jeden z nich je vybudován na prádelské Skále nad „Jeskyňkou“ v lese Borku. V lesích také zřizovala nové cesty – „pískovky“ s lavičkami. Předním pomocníkem kněžny Vilemíny byl vlastenecky smýšlející, vzdělaný Václav Liedl (nar. 1816 na manětínském panství), který vstoupil do služeb colloredo-mansfeldských r. 1846 – byl pojezdným na dobříšském panství a později v Prádle. Odtud byl r. 1848 přeložen na opočenské panství a odtud ho kněžna povolala r. 1850 k řízení zelenohorského panství, které spravoval až do r. 1866. Vilemína Auerspergová zemřela 19. srpna 1898 ve věku 72 let. Měla pět dětí a panství zdědil její syn Engelbert Ferdinand Auersperg (nar. 1859), který jej prodal 1. 10. 1931 pražskému průmyslníku Karlu Plavcovi za osm a půl milionu Kč. Ale už předtím, ve 20. letech XX. stol., bylo Prádlo vlivem pozemkové reformy vyňato ze zelenohorského panství a dvůr byl rozparcelován.

 

PŘÍRODNÍ POMĚRY

Prádlo i Novotníky leží v údolí, na břehu Úslavy. Novotníky se prostírají na jejím pravém břehu, Prádlo po obou jejích stranách.

Okolí obcí, kterému dominuje Zelená hora (533 m), má pohorský ráz. I pomístní jména polí, luk, lesů, pastvin, pěšin a studánek odkazují k tomuto rázu krajiny (Na Vrchu, Prašivý vršky, Kopcovitá, Pahorek, Na Pahorek, První pahořík, Hůrka, Na Hrbatej, Na Shrbenej, V Jamkách atd.). Zelená hora, zdvihající se nad Nepomukem, je ze žulového masivu. Půdy na Nepomucku jsou převážně hlinité a hlinitopísčité, povrch jednotlivě kamenitý. V Prádle existuje pojmenování pole V Kamení, v Novotníkách U Kamene. V Novotníkách je více pomístních jmen se slovem „škála“ (Na Škalicích jsou pozemky nazvané podle vyčnívajících skalisek). V Novotníkách i v Prádle jsou pomístní jména Na Žejdě, V Žejdě. To jsou pozemky s těžkou, vlhkou, hlinitou půdou. Prádelské pomístní jméno V Žejdě má variantu V Hliníku.Vyskytuje se zde také buližník (Buková hora, Velká skála v Chejlavě, buližníková skála v prádelském lese Borku- 560,6 m n. m.), místy cihlářská hlína a štěrk. V nerostném složení zcela převládá křemen. Tmavé zbarvení způsobuje jemný grafitický prášek rozptýlený v křemeni.

Podle Geomorfologického členění se Prádlo nachází na jihu Radyňské vrchoviny, která se postupně řadí do Švihovské vrchoviny, Plzeňské pahorkatiny a Poberounské soustavy. Novotníky leží na hranicích s Nepomuckou vrchovinou, patřící k Blatenské pahorkatině, která je součástí Česko-moravské soustavy.

Co se klimatu týče, jde o mírně teplou oblast. Nepomucko je oproti ostatnímu plzeňskému území teplejší, průměrná roční teplota vzduchu je 7-8 st. C, ve vegetačním období 14 st. C. Převládají západní a jihozápadní větry.

V četných lesních porostech převažuje smrk a borovice (ve zdejší mluvě také „chvoj“ – viz pomístní jméno Pod Chvojíčkem), setkáme se i s duby (na loukách v Prádle byly podle ústní tradice vysazovány duby pokaždé, když se knížeti ze Zelené Hory narodil syn), buky, jedlemi, modříny a habry (v Čábuzí). Zbytky původního bukového porostu jsou v polesí Chejlava (též Chýlava) s nejvyšším vrcholem Buková hora (651,5 m). Tento rozsáhlý les se prostírá mezi Blovicemi a Nepomukem. Název souvisí s přídavným jménem chýlý, tj. křivý. Staré mohutné buky a vzácné rostlinstvo učinily z Chejlavy státní přírodní chráněnou rezervaci (26 ha, od r.1956).Rezervace je zajímavá po stránce lesnické, botanické i zoologické. Sem prý vodíval botanizov zervaci (26 ha, od r.1956).Rezervace je zajímavá po stránce lesnické, botanické i zoologické. Sem prý vodíval botanizovat své žáky rektor nepomucké školy P.Ondřej Rettig (1821-1871), syn M.D.Rettigové. Přibližné umístění vsi, která bývala v chejlavském polesí, uvádí Urbář zelenohorský z r.1681: „V prostřed lesa Chejlavy u cesty, kudy se jde od Blovic ke Klášteru a zase křížem z Měcholub do Žďára bejvala za stara ves jmenem Chejlava, ale nyní znamení žádného nepozůstává, vše velikým stromovím porostlé.“

Nejbližším lesem, rozkládajícím se na katastru obou obcí,.je Borek. Jméno je podle borového porostu, dnes už zde převládá porost smrkový. Podél silnice k Nepomuku za Zájezkem se část Borku nazývá Chvojíčko. Dnes už jsou tu vzrostlé stromy, plocha byla ale osázena později. Býval tu „Vobrázek pod Chvojíčkem“. Byl to obrázek sv.Josefa s Ježíškem, který tam dal umístit Matěj Průcha z čp.29 jako poděkování za to, že se jeho dvě dcery, které si na sv.Josefa hrály u jezu a „voda je vzala“, neutopily a pod Chvojíčkem je lidé zachránili.

Čábuzí je les, v kterém je hodně listnáčů, a tak na podzim ukazuje nádherné barvy. Jméno Čábuzí souvisí zřejmě s osobním jménem Čábuz (Čábudův les). Z r.1560 existuje doklad „les Cziabuz leží nad Novým mlýnem“.

Nový Čábuzí je kus lesa Čábuzí směrem k Havlínu. Prý se tak označoval pruh okrasných stromů a keřů, který byl vysázen pro kněžnu ze Zelené Hory

Havlín je kopec, na nějž je z centra vsi krásně vidět. Na vrcholu roste skupina javorů, ale dříve tam jistě rostly lípy, protože dodnes se jim říká „Lipky“ (494,8 m n. m.) . Z údolí je druh stromů nepozorovatelný, a tak pojmenování zůstává.R.1926 vysázela obec na Havlíně 15 stromků nákladem 2 010 Kč. Na Lipkách byla v r. 1935 pálena vatra na oslavu 85. narozenin T. G. Masaryka. V r. 2002 si V. Růžička (čp. 16) všiml, že javory takzvaně „odcházejí“. Zmínil se o tom Č. Schmidtovi(čp. 59) a ten nelenil a dovezl na Havlín dva javory, které tam zasadil. Jedna z charakteristických dominant Prádla a Novotník bude tedy uchována i pro naše potomky.

Balabánovo lesíček je menší les okrouhlého tvaru nad silnicí k Vovčínu. Název vznikl podle jména bývalého majitele, po parcelaci v r. 1922 se lesík nazýval Kolíčkem. Rostou tam zplanělé ovocné stromy a křoviny. Pod Kolíčkem býval obrázek patrona země České, sv. Václava. Umístil ho tam Václav Šolar, ovčácký mistr z knížecího ovčína čp. 1 na poděkování za to, že se ubránil o půlnoci dvěma chlapíkům, kteří na něj zde vyskočili. Václav Šolar byl děd Fr. Šolara, narozeného r. 1909.

Části novotnických lesů mají tyto názvy: Prašivý vršky dolejší, Prašivý vršky horejší, U Lomů, Vejplaněk, Za Klínem, Březinky, Porostlina, V Porostlině Tumpochojc, V Porostlině Štítkojc, V Porostlině Hrubejch, V Porostlině kněžský. Prádelské i novotnické lesy jsou bohaté na houby a lesní plody (maliny, ostružiny, borůvky, jahody). Jak říkají místní, rostou zde „dubácí, křemenáčí, špičnící, hříbky, voseňácí i žampióny, míň lišky a holubinky“.

Obě vesnice, Prádlo i Novotníky, jsou ponořeny do zeleně listnatých stromů – rostou tu lípy, javory, jasany, olše a vrby na březích řeky, břízy, osiky, kaštany, ojediněle akáty (akáty lemovaly kdysi cestu k lihovaru), zřídka se vyskytuje topol vlašský a jeřáb, pod lihovarem u řeky bývaly moruše (cisterciáci se prý pokoušeli chovat bource morušového). Také křovin je hojně – hlohy, pámelník, trnka, černý bez, šípek, střemcha (jedno pole v Prádle se nazývá U Křamchy). V zahradách se daří jabloním a hrušním, třešním více v Novotníkách než v Prádle, švestky kvůli virovému onemocnění šarce byly vykáceny, ořešákům se nedaří. Lidé pěstují také vinnou révu. Nejstaršími kulturními rostlinami jsou zde pšenice a ječmen, až v době hradištní začalo být pěstováno žito a oves. S pěstováním jetele a brambor se začalo v 18. stol. Místní družstvo kromě těchto plodin osévá pole i kukuřicí a řepkou olejkou.

Sýkorky, špačci, vlaštovky, jiřičky, kosi a hrdličky jsou nejčastějšími ptáky. Vrabců je vidět méně. I čápi krouží často nad Prádlem, ale hnízdo na prádelském komíně si nestaví. Zřídka se vyskytují poštolky, krahujci, jestřábi, káňata a pilich moták. V lesích žije běžná populace ptáků, raritou je výr velký v lese Borku. Další vzácností je ledňáček, který hnízdí v říční stěně u brodu v Novotníkách a také v Prádle pod Zájezkem.

Obyvatelé chovají slepice, králíky (jsou pravidelně očkováni), prasata, ojediněle krávy, ovce, kozy, koně a poníky (na Dubči). Nejčastějšími domácími zvířaty jsou psi a kočky, které jsou téměř v každé chalupě. V místním zemědělském družstvu je ustájeno přes sto krav.

Na Nepomucku bývalo hodně rybníků, ale značný počet jich byl zrušen, když se zvyšoval stav dobytka, hlavně ovcí, a bylo tedy třeba většího množství píce. Nejbližším největším rybníkem je Žinkovský, zvaný také Labuť (35 ha), kterým protéká řeka Úslava. Úslava vzniká v Klatovském předhoří ve výšce 571 m n. m., a to z celé řady potoků a potůčků – nejdelší pramení u Zdebořic pod vrchem Čiháň ze studánky zvané Voborka. Potůček ten vtéká do rybníka Zavlekovského, odtud spěchá pod silnicí Horažďovice – Sušice k mlýnu „Bradava“, po němž přijímá původní jméno a vlévá se do Hnačovského rybníka. Z něj vytéká jako Hnačovský potok, spěje k Plánici, ke Struhadlu, Radachovům, Partolticům a Čepinci, kde protéká tamějším rybníkem a z něj teče do rybníka Žinkovského. Rybník opouští pod jménem Žinkovka a teče ke Kokořovu, Novotníkům a Prádlu, kde přijímá potůček od Měcholup (Hadovky) a pod Čábuzím teče do Klášterského rybníka směrem na Dvorec. Úslava je dlouhá 92 km a v Plzni ústí do vodnatější řeky Mže v Plzni Doubravce u kostela sv. Jiří.

Jméno Úslava vzniklo chybným vytištěním (kakografií) při sazbě knihy Mauricia Vogta „Das itzlebende Konigreich Bohmen“ (vyšla r. 1712 ve Frankfurtu nad Mohanem). Původní jméno řeky Bradava bylo zaměněno se jménem Úhlava a to pak chybně vysázeno jako Úslava. Dnes je jméno Bradava omezeno jen na pramenný tok dnešní Úslavy. Doklady ke jménu Bradava: r. 1266 Bradaua, r. 1369 Radawa, r. 1376 Bradava, r. 1442 flumen Šťáhlavská, r. 1624 Brádava, Stránský uvádí Bradlavka, na Mullerově Mapě je Bradlavka, Jungmann (1835) uvádí Bradawka a Bradlenka.

 

MÍSTNÍ ČÁSTI

Prádlo, ač malá ves, má několik částí: centrální je nazývána Prádlem, dále Zájezek, Vovčín a Za Vodou, Dubeč a Chvostule.

Prádlo: název je spjat zajisté s praním zlata v Úslavě – ať už podle bradel (zábran) v řece, či podle praní (rýžování zlata).

Zájezek: v jihočeském nářečí zájezek znamená malý jez. Je to kdysi odlehlá část chalup „za jezem“ velkého, dnes už neexistujícího rybníka Tábor. Mylnou lidovou etymologií je název vykládán jako část, kam se muselo „zajíždět“, a proto se také vytvořila varianta „Zájezdek“. Dnes jsou části Prádlo a Zájezek stavebně spojeny (první chalupa Zájezku je stavení J. Koloucha čp. 86). Zájezek má svou vlastní autobusovou zastávku. Domy v Zájezku byly většinou stavěny na konci 18. a zač. 19. stol., celkově je tato část stavebně mladší. V současné době zde staví Jaromír Hlůžek novou chalupu.

Vovčín/Na Vovčíně: část obce, kde kdysi existoval ovčín (uvádí se v Soupisu poddaných 20. září 1650 na rytířském statku Prádlo). Blízko je potok Hadovky. Ovčíny byly stavěny na příhodných místech, u vody. Dnes je zde chalupa čp. 1 (J. Novák).

Za Vodou: je skupina chalup pod Vovčínem, skutečně „za vodou“. Jde o čp. 2 a 3 (Milota a Kadeřábek). Dodnes se drží pojmenování po chalupě U Tintíků (r. 1669 grunt vlastnil Jan Tintík a r. 1697 Martin Tintík) a U Adamů (r. 1692 patřila chalupa čp. 2 Petru Adamovi). Obyvatelé Vovčína a Za Vodou jsou tzv. „Vovčíňáci“, náležitě hrdí na svou lokalitu. Dne 16. července 1994 se poprvé konaly tzv. Ovčínské slavnosti, uspořádané k oslavě narozenin J. Silovského, který sem pravidelně dojížděl na chalupu z Kralup nad Vltavou. Na krásně upraveném dvoře u Milotů visely lampiony a hrála místní hudba Rozvařilka. Jedlo se a pilo až do ranních hodin a dokonce byl vypálen ohňostroj, jistě poprvé atrakce tohoto druhu v Prádle. Druhé Ovčínské slavnosti se konaly 28. 8. 1999.

Dubeč: je nejodlehlejší část obce. V Berní rule (1654) se objevuje „ves Dubec“. Dubec bylo původně pojmenování jednak pro ves a také pro poplužní dvůr (prapůvodní klášterní grangie). Dvorec byl zřejmě postaven v dubových porostech a odtud jeho jméno. V tereziánském katastru (1713-1722) se uvádí: „leží mezi lesmi s malýma třema chalupami, mizerných rolí.“ Dnes zde čp. 4 (Musil), čp. 44 (Pokšteflovi), čp. 45 (rekreační chalupa za pomníkem americkým letcům), čp. 46 (bývalá fořtovna – bydleli zde Bártovi, později Valentovi, dnes je vlastníkem lesní závod Spálené Poříčí). Dvůr dubečský je zpustošen.

Chvostule: místní jméno převzaté po klášterní vsi Chvostule. Ves je uváděna v majetku nepomuckého kláštera za Karla IV. a zanikla v husitských válkách nebo po nich. R. 1560 je místo uváděno jako pusté. V r. 1770 zde byla postavena hájenka a přestěhovány z Dubče zač. 19. stol. dvě chalupy, Hoškovská a Kouklovská. Fr. V. Hataj (nar. 1882) koupil chalupu Kouklovskou, a když r. 1913 vyzdvihoval nově grunt čp. 43, bylo prý zazděno do zdí povalující se gotické profilování. Při úpravách zde byl zjištěn kamenný samospádný vodovod od studánky až na dvůr, kde, podle Václava Hataje-Úslavského, stával klášterní dvůr. Původ jména Chvostule není příliš jasný – může souviset se staročeským příjmením Chvostula. Dnes na Chvostulích žije jedna rodina (Hatajovi). Na samotu Chvostule byla z obce zavedena linka elektrického vedení až v r. 1976. Pověst vypráví, že na Chvostulích byly pěstovány zvláštní hrušky, stromy štíhlé jako „košťata“ a plodům se říkalo „chvostule“. Měly prý tu zvláštní moc, že po jejich požití vždycky přestala bolest zubů.

Výše uvedené místní názvy jsou zcela živé. Spíše starší generace užívá ještě názvů V Polánkách a Kozí plácek (Podolí). Václav Hataj-Úslavský uvádí, že V Polánkách byla po 1. světové válce obnovena cihelna Ant. Balabánem (1879-1962). Podolí neboli Kozí plácek je při Dolejší cestě, pod strání, od čp. 11 (Švíkovi) k čp. 19 (Kroupovi).

 

VÝZNAMNÉ BUDOVY, VÝZNAMNÁ MÍSTA
A UDÁLOSTI S NIMI SPOJENÉ

 

Obecní úřad

12. 12. 1911 byl zřízen obecní úřad ve stavení čp. 21 zvaném U Šilhánků (podle majitelů).Adaptace budovy pro Místní národní výbor proběhla v r.1960-61.

Kostel Povýšení sv. Kříže je prostá budova z doby pozdní gotiky, zvenčí barokizovaná (okna). Václav Hataj-Úslavský vyslovil domněnku, že byl založen některým nepomuckým opatem jako filiální svatyně městského farního chrámu. Čtvercový presbytář, ze dvou stran osvětlený barokovými okny, je z konce 13. stol. Hlavní oltář má kamennou tumbu. Nad svatostánkem je umístěn mohutný dřevěný kříž s Ukřižovaným. Dva andělé ze dřeva, klečící po obou stranách kříže, byly ukradeni v r. 1993, kdy došlo ke vloupání do kostela. Zloděj se dovnitř dostal snadno: vylomil okno v zadní části lodi. Andělé byli později nalezeni rozlámáni v lese a nebylo je již možno opravit. V následujícím roce byly na okna zhotoveny kovové mříže (financovala je obec, vyrobil je J. Havlík z Nepomuka).Už v r.1992 financoval Ing.Petr Jenčík nové okapy.

Klenba presbytáře spočívá na sklípkovaných konsolech. Triumfální oblouk je tupě lomený a hladký. Loď, široká 7,2 m, byla původně dlouhá 9,8 m. Podle zápisu ve školní kronice z r. 1891 byl v kostele zdvižen rovný strop nad lodí o 60 cm. Koncem 19. stol. byla provedena přístavba lodi – jistě kvůli tomu, že kostel byl pro velký počet věřících malý. Nyní je loď dlouhá 17,05 m. Jsou v ní dvě řady lavic, renovovaných v r. 1995 (renovaci provedli Jan Petr Jandíkovi). Postranní levý oltář i kazatelna byly odstraněny kvůli špatnému stavu také v r. 1995, kdy byly provedeny nové vnitřní omítky a instalováno nové osvětlení (financoval Ing. Petr Jenčík). Na místě levého oltáře je zavěšen od r. 1966 moderní obraz Kristovy hlavy od akad. malíře Sobotky (financoval Ing. Petr Jenčík). Tento umělec viděl kdysi na jedné pražské výstavě fotografii interiéru našeho kostela a obraz přímo pro náš kostel namaloval. Pod obrazem stojí cínová křtitelnice ze 17. stol.Blízko ní je renesanční náhrobek , na kterém je znatelný nápis Panna Alena (zřejmě jde o hrob manželky Jindřicha Lapáčka ze Rzavého). Střed pravého oltáře byl částečně nově upraven péčí Tomáše Tykala z Novotník v r. 2003. Byl z něj odstraněn poničený obraz Panny Marie s Dítětem a umístěna tam socha Jezulátka, která stávala původně na levém oltáři. Socha Krista z pravého postranního oltáře a socha Panny Marie z levého postranního oltáře byly postaveny na konzole k oknu, vlevo od hlavního vchodu v r. 2003 péčí P. Vítězslava Holého, nynějšího faráře. Dřevěná zpovědnice byla nedávno posunuta od zdi doprostřed pod kruchtu. Původních čtrnáct obrazů křížové cesty bylo v r. 1996, těsně před prádelskou poutí, nahrazeno zcela moderní křížovou cestou od pražského výtvarníka Pavla Vance (financoval Ing. Petr Jenčík). Křížová cesta je zhotovena z bronzového plechu a křížky jsou z dubového štípaného dřeva. V Prádle i okolí ještě žijí lidé, kteří pamatují velký betlém vystavovaný o Vánocích v kostele. Prý zde byl ještě počátkem 50. let. V r. 2004 byl objeven v jedné místnosti na faře – asi jeden metr vysoký, zčernalý, vyrobený z papíru. Byl ale zničený do té míry, že už nemohl být renovován, a proto byl spálen.Betlém byl podle pamětníků vystavován v zadní části kostela, tam, kde je lurdskájeskyňka. Je to jediná lurdská jeskyňka v širokém okolí. Na svátek P.Marie Lurdské, 11.února 2006, byla v jeskyňce sloužena mše sv. P.Ing.Slávkem Holým. Je už asi málo lidí, kteří si z dětství takovou slavnost pamatují.

K východní straně presbytáře přiléhá zděná věž. Podle zápisu ve výše zmíněné školní kronice z r. 1891 měla být do té doby věž od výše 6 m prkenná. V tom roce byla vyvýšena zdivem, zbudován jehlancový krov a ten pokryt plechem. Kronika dále uvádí, že 21. 10. 1891 při dokončování zdění spadl z lešení zedník František Rotta a týž den v noci zemřel na vnitřní zranění. Je pohřben v Klášteře. Dne 8. 11. 1891 byl posvěcen kříž a vyzdvižen na věž. Stavbu řídil Vít Růžička z Kláštera. V r. 1995 byly instalovány nové schody na věž: železné nahradily původní prkenné. Schody zhotovil J. Havlík z Nepomuka. Před dvěma roky, na podzim r. 2004, byla věž renovována: byly odstraněny shnilé trámy a pozinkový plech( natřený tmavě červeně) a zhotovena nová střecha z titan-pozinkového plechu šedé barvy. Náklady na opravu činily Kč 700 000,-. Finančně se na opravě podíleli: Úřad Plzeňského kraje (Kč 230 000,-), Ing. Petr Jenčík (Kč 200 000,-), Biskupství českobudějovické (Kč 100 000,-), Obecní úřad v Prádle (Kč 20 000,-), firma L OR Prádlo (Kč 10 000,-).

Dne 24. 11. 2004 za nepříznivého, větrného počasí uložil P. V. Holý do hrotnice na věži dvě schránky – jejich obsah tvoří noviny, mince, propagační materiály, list uvádějící nejdůležitější data o fungování obce a vzorky výrobků tří prádelských firem vyrábějících alkohol: Jenčík a dcery, L´OR a Stock.

Ve věži bývaly tři zvony: sv. Jan (r. 1652), sv. Václav (r. 1652) a třetí přelitý (r. 1900) od R. Pernera v Budějovicích ze zvonu Štěpána Pricqveye. Podle nápisů na zvonech je jisté, že první dva zvony věnoval Jindřich Lapáček ze Rzavého na Prádle a Drahkově, soudce zemský. Dnes je ve zvonici jen jeden zvon. Vyzvání třikrát denně, a to v 7.00 hod., ve 12.00 hod. a v 18.00 hod. Automatické zvonění dal nainstalovat současný farář P. V. Holý. V minulosti mělo Prádlo svého zvoníka, p. Holého (čp. 58), který zvonil ručně ráno, v poledne a večer.

Od 14. stol. byl náš kostel farní, v letech 1683-1786 opuštěn, pak zřízena samostatná lokalie a od r. 1857 je opět farní. Jak uvádí Václav Hataj-Úslavský, prvním lokalistou byl P. Josef Andrassko, který přišel 28. 10. 1786 ze Zelené Hory a který bydlel do doby, než byla postavena fara, u prádelského mlynáře – tedy do 1. 10. 1787. P. Andrassko zemřel

6. 12. 1787. Jeho nástupcem byl zelenohorský kaplan František Boubel, nar. r. 1760 ve Spáleném Poříčí, po něm se stal administrátorem P. Jan Schrell, nepomucký kaplan, který byl vystřídán 14. 12. 1795 novým kaplanem P. Karlem Heldem. Po něm tu byl lokalistou P. Josef Mikuláš Pačanda, rodák z Dobrušky, následoval P. Hynek Fritsch, rodák z Jistebnice, kněz „pln umění a srdce výtečného“, jak o něm napsal jeho nástupce P. Josef Zeman. Fritsch pobyl v Prádle deset a půl roku. Dal opravit kostel, vydláždit cihlami kostelní podlahu, zvětšit okna, dal přistavět sakristii a věž. P. Josef Zeman, narozený v Cerhovicích r. 1789, rád vlastenecky veršoval a složil nový text k Rybově Vánoční mši. Od 9. 2. 1827 do své smrti 4. 10. 1841 zde působil P. Matěj Vopálecký a jeho nástupcem se stal kaplan P. František Forst, zemřelý na Štědrý den r. 1848. Na jeho místo přišel P. Antonín Kronbauer a r. 1856 ho vystřídal P. František Květoň, který posloužil na smrt nemocnému J. K. Tylovi polévkou. Za jeho nástupce, P. Václava Zeleného, rodáka z Borové a spolužáka K.Havlíčka-Borovského, byla prádelská lokalie povýšena opět na faru.

Další faráři:   

P. Jan Topičovský (1864-1880, odešel do Vrčeně)

P. František Pehr (1881-1896)- na starém hřbitově stojí dodnes jeho pomník

P. Matěj Beran (1896-1908, odešel do Vrčeně a zde zemřel na tuberkulózu, rád cestoval a jako první v okolí fotografoval)

P. Jan Křitel Strnad (1908- 1928, přichází se sečské farnosti a je to bývalý zelenohorský knížecí kaplan, odchází jako arciděkan do Nepomuka, jeden z prvních radioamatérských nadšenců v okolí: získal jednu z prvních koncesí, která měla číslo 8 v r.1923 pro svou čtyřlampovku na baterii a se sluchátky). Dále v Prádle působili tito kněží: P.Václav Snopek, P.Josef Krejčí, P.Václav Košek, P.Václav Schreier, P.František Štribl, P.František Uhlíř, P. František Cibuzar a současný P. Ing. Vítězslav Holý. P. Fr. Cibuzar, nar. v Netolicích, zemřel ve svých 70 letech tragicky při havárii 6. 7. 2002 ve svém autě, těsně za zatáčkou u Nového mlýna. Jel právě sloužit mši sv. do měcholupské kapličky. Pohřeb se konal 16. 7. 2002 v Nepomuku a pak v Netolicích. Na místě tragédie mu byl odhalen 2. 11. 2002, v den jeho narozenin, pomníček financovaný nepomuckým městským úřadem. Poté byla v prádelském kostele sloužena mše sv. za účasti velikého množství věřících. Po více než dvacetiletém působení P.Františka Cibuzara přichází 15. 7. 2002 z Petrovic na Sušicku P. Ing. Vítězslav Holý, nar. v Mirovicích.

 

Obecní kaple sv. Marka v Novotníkách

Podle vyprávění pamětníků, které zaznamenal Václav Hataj-Úslavský, stojí kaple v místech, kde dříve bývala chvojová rozsocha, na níž byl zavěšen zvonek, vyzvánějící ráno, v poledne a večer. Doprovázel také zemřelé a zvonilo se i „proti mrakům“(to bylo zrušeno až za Josefa II.). Borovici na novou „zvoničku“, když už stará dosloužila, dodávaly po řadě jednotlivé novotnické dvory. Naposledy denně na zvoničku zvonila stará Rozárka Tupá, po chalupě „Rozárka Hajnejch“, protože Martin Tupý byl obecný hajný.

O stavbě kapličky se rozhodovalo na několika obecních jednáních v 90. letech 19. stol. Začalo se stavět, když obec vedl Jan Růžička (Blažek). Materiál i s dovozem věnoval Václav Hofman z čp. 5. V r. 1895 byla kaplička dostavěna a vysvěcena budějovickým biskupem.

V 70.letech 20.stol. byla kaplička důkladně opravena – byla položena nová střešní krytina a udělána nová omítka. Tesař Jaroslav Kadeřábek (nar. 1910) a zedník z Prádla Václav Bělohlavý (nar. 1910) spolu s jarovským pokrývačem se zasloužili o její pěkný vzhled. V r. 2006 věnoval Obecní úřad v Prádle finance na opětné zvelebení jejího vzhledu.

Vnitřek kapličky je prázdný a zpustlý, mše sv. se v ní už mnoho desítek let nesloužila. Novotničtí drží totiž pouť s Prádelskými, vždy první neděli po 14.září, nikoliv v dubnu na sv. Marka (25.4.).

Kaplička Čtrnácti svatých pomocníků

Tato kaplička se také jinak nazývá „Hrubejch kaplička“. Podle Václava Hataje-Úslavského ji dal postavit v r. 1771 jako díkůvzdání za přežití moru (1770) rychtář Václav Hataj, který dovezl materiál. Občané dali práci. Kapličku vysvětil vrčeňský farář P. Jan Nep. Chrisost. Němejc (1771-1773), rodák ze Švihova, se svolením arcibiskupa Antonína Petra hraběte z Příchovic. V polovině 19. stol. byla kaplička obdarována obrazem Čtrnácti svatých pomocníků (jsou to: sv. Pantaleon, sv. Jiljí, sv. Diviš, sv. Blažej, sv. Erazim, sv. Markéta, sv. Vít, sv. Jiří, sv. Kryštof, sv. Barbora, sv. Kateřina, sv. Cyriak, sv. Eustach, sv. Achác). Jejich svátek se slaví se sv. Barborou 4. prosince. Obraz věnovala jedna nepomucká rodačka, která byla ve službách indického maharadži, kde se naučila malovat. Dožila v Nepomuku a ke kapličce se chodila modlit. Obraz podle Pamětní knihy Novotník byl odnesen do Svatojánského muzea v Nepomuku.

Chátrající kapličku v nové době před úplným zničením zachránil Místní národní výbor v Prádle v 70. letech 20. stol. – financoval omítku, střešní krytinu a kapličku osadil dřevěnými dvířky.

Václav Hataj-Úslavský píše, že v r. 1925 byly uvnitř ve výklencích po stranách dřevěné sošky vysoké asi 35 cm, lidové tvorby, dále reprodukce obrazů Panny Marie, sv. Václava, sv. Vojtěcha a sv. Jana Nepomuckého. Podlaha v kapličce byla z červených pálených cihel, zámek a klika dveří byly kované. Na štítu, zubatě zakončeném, byl uprostřed zděný kříž a pod ním iniciála budovatele: WH a rok 1771.Vnější vzhled kapličky je dodnes tak zachován, uvnitř je dnes plastika Panny Marie a dva obrázky s náboženskými motivy. O kapličku a její okolí se stará rodina Tykalova z Novotník.

V Pamětní knize Novotník je uvedena pověst vížící se k této kapličce: Jednoho dne šel jeden novotnický občan z Nové Vsi domů. Na místě dnešní kapličky se mu zjevil pes s vyplazeným ohnivým jazykem. On si vzpomněl na Čtrnáct svatých pomocníků a vtom pes zmizel. Z vděčnosti koupil obraz, který je znázorňoval, a dal na tom místě postavit kapli. Jde zajisté o lidový výmysl.

Kříž nad Krichovcem

Byl původně dřevěný a stál na hranici obcí Novotníky a Prádlo při „Horejší cestě“. Dal ho postavit na památku svého otce hospodář Čepičán. Jeho otec formanil. Zapadl zde do bahna a utopil se.

Lihovar

Podle Václava Hataje-Úslavského jde původně o „pradlovskou tvrz“, která byla od severu a západu a zčásti i z východu chráněna velkým rybníkem, který se rozprostíral pod Havlínem, Čábuzím a měl jméno Havlík a sahal až k Polánkám. Od jihovýchodu, jihu a jihozápadu byla prý tvrz chráněna vnějšími valy a příkopem. Václav Hataj-Úslavský jmenuje několik lidí narozených kolem r. 1830, kteří svým potomkům vyprávěli, že pamatovali starou vysokou tvrz s velkou hranolovitou věží. Když dospívali, byla prý snesena dvě patra a místo nich vybudován špejchar. Rovněž věž na západě byla rozbourána. V r. 1784 byl pivovar přestavěn na cukrovar a posléze cukrovar přeměněn na lihovar. Při přestavbě byly prý spatřeny velké kameny – kvádry, na nichž byly vytesány různé ozdoby. Lihovar by združstevněn v r. 1924, předsedou byl Ladislav Engler, správcem byl Antonín Balabán, vyučený zedník, nar. 2. 1. 1878 v Bukové u Příbrami. Roku 1929 odešel Ant. Balabán za správce lihovaru do Rokycan. Na jeho místo nastoupil Václav Novotný z Dalešic. Roku 1933 se Novotný odstěhoval pro oční „vadu“ a přišel Eduard Dobromysl,

správce v Blatné.Po něm zde byl do r.1946 nějaký správce z Ostravska (jméno se nepodařilo zjistit) a pak po dobu jednoho roku správce Altrichtr. Od 1. 9. 1947 byl správcem družstevního lihovaru Vratislav Jenčík z Týniště nad Orlicí. Zemřel v r. 1985. Od 2. 1. 1953 patří lihovar pod Západočeské lihovary Plzeň – Božkov. Po V.Jenčíkovi převzal vedení lihovaru jeho syn Ing.Petr Jenčík a pak jeho snacha Ing.Hana Jenčíková. Od 1.1.1992 je vedoucím Václav Šitner z Blatné. Od 1.4.1991 se lihovar stal součástí akciové společnosti Likérka Plzeň-Božkov. 14.7.1993 připadlo 25 % Likérky firmě Stock Terst v Itálii, od r. 1995 51 % akcií už vlastnila německá firma ECKES, v následujícím roce už 70%, v r.1997 91%.Firma dobře prosperovala a v lihovaru bylo provedeno mnoho stavebních úprav. Fernet Stock se v r.1999 st al padesátou nejprodávanější značkou mezi alkoholickými nápoji ve světě.

 

Škola v Prádle

První škoda v Prádle podle kronikářů povstala spolu se zřízením fary, tedy v 80. letech 18. stol. (asi r. 1787). Vyučováno bylo ve staré kovárně čp. 10, majetku Josefa Velka. (Budova shořela 22. 5. 1907.) Chodily sem děti z Prádla, Novotník, Měcholup, Jarova, Zhůře a ze samoty Cihelna u Jarova. Zpočátku se učilo jen v jedné třídě, ale dětí přibývalo. V r. 1790 byla postavena školní budova (čp. 13, hořejší část bývalého hostince U Baněčků). Prý tam vyučoval jakýsi Eyl (byl to prý vojenský vysloužilec). Školní chalupa byla dřevěná, prý nejhorší z celé vsi. Měla dvě malá okna, zalepená většinou papírem, špinavé zdi a podlahu z udusané hlíny. Každé dítě muselo přinést v zimě polínko. Na stupínku byl škopíček s teplou vodou, ve které se máčely metly. Postupně, během 19. stol., přestaly okolní obce, kromě Měcholup a Novotník, posílat děti do Prádla kvůli značné vzdálenosti. I když dětí ubylo, bylo jich stále mnoho. A tak c. k. okresní školní rada byla 11. 11. 1873 požádána o rozšíření školy, která byla v čp. 13. Žádost byla vyřízena kladně s tím, že místní se musí postarat o vybavení nábytkem. Od zemského výboru dostanou Prádelští na stavbu 1 000 zlatých. Ing. František Vokal vyhotovil plán na přistavení ještě jednoho patra, ale sám navrhl, aby Prádelští raději budovu prodali a vystavěli si novou. Zřejmě kvůli vysokému nákladu se Prádelští nedrželi plánu a místo přistavění patra provedli přístavbu, tj. nynější dolní část hospody u Baněčků.

V horní části měli být zřízeny byty pro učitele. Po přistavení slavná c. k. školní rada schválila, ale slíbených 1 000 zlatých od zemského výboru Prádelští nedostali. Měcholupští se měli také na stavbě finančně podílet, ale odmítli to s tím, že si postaví sami svoji školu. Ovšem okresní školní rada jim to nedovolila. Od 1. 9. 1878 tedy do této školy chodily děti z Prádla, Měcholup a Novotník. Bylo jich 178! Učili zde Jan Jiskra a František Heller. Jan Jiskra jako řídící učitel odešel koncem roku 1920 na odpočinek do Prahy. Vychoval v naší obci tři pokolení žáků. (Jeho žáci vzpomínali, jak museli všichni při odchodu před školou říkat sborem „Spánembohem!“. Jednou p. Václav Skala řekl místo toho „za bramborem“ a byl za to po škole.) Hrál také s dětmi pod Čábuzím divadlo, kulisy prý mu zhotovil jeho syn, snad architekt. V zápisech školní kroniky je poznamenáno, že děti neměly řádnou docházku a prospěch měly jen dostatečný (jak zápisy postupují, prospěch se lepšil). Kvůli práci i nemocem (děti dostaly např. černé neštovice) se nemohly učení příliš věnovat. Od. R. 1882 se vyučovalo ženským ručním pracím - školní kronika jmenuje tyto industriální učitelky: Marii Červenkovou, Julii Jiskrovou a Marii Šandovou. Nástupcem Jana Jiskry v r. 1920, kdy byla škoda čtyřtřídní, se stal Emanuel Stach z Přeštic, náš první kronikář. Vedl kroniku deset let. Přišel sem se svou ženou Marií jako na svou pátou štaci. Do výslužby odešel 1. 3. 1932. Při škole existovala i knihovna – na počátku měla jen devatenáct knih, v r. 1884 v ní bylo už 109 svazků. V témže roce byl předsedou místní školní rady František Silovský (čp. 3), a členy byli V. Engler, Jan Růžička (Novotníky čp. 17), Jan Sutnar, Jan Štolba (oba z Měcholup), František Pehr (farář), V. Kruliš (hospodářský správce) a Jan Jiskra.

Roku 1893 c. k. školní rada schválila, že lze v Prádle postavit novou školu. Plány vypracoval D. Majer z Horažďovic a 7. 8. 1893 místní školní rada stavbu zadala zednickému a tesařskému mistru Vítu Růžičkovi z Kláštera. Ten nabídl provést stavbu za 11 990 zlatých. Jan Jandík (čp. 9) prodal 2 215 m svého pozemku místní školní radě za 1 000 zlatých. Se stavbou bylo započato na jaře 1894: byla postavena kůlna na nářadí a základy. Protože se přišlo na návoz drobného písku obsahujícího zlatý prach (!), muselo se někde kopat až do hloubky 2,3 m. Dne 14. 5. byl posvěcen základní kámen, 7. 11. 1894 byl dán krov a další práce před zimou zastaveny. V lednu a únoru 1895 byla během tří týdnů vykopána studna. Je hluboká 10,5 m a bylo v ní 3,75 m vody. Dne 15. 9. 1895 bylo vše dokončeno (kromě zahrady), takže 29. 9. 1895 mohla být budova vysvěcena. Bylo to velká slavnost. Školní kronika se zmiňuje o počtu žáků, zkouškách náboženství, nemocech, inspekcích, o knihovně … Ze zápisů je patrné, že učitelé nejen učili, ale věnovali se i dalším činnostem – pořádali výstavky žákovských prací, hráli s dětmi divadlo atd. Důkladnější oprava školní budovy byla prováděna o prázdninách v r. 1921 (za Kč 15 000). V témže roce bylo zřízeno školní cvičiště (zakoupen stojan na hrazdu a kruhy). Bylo to za ředitelování činorodého E. Stacha. Stále však škola neměla svoje hřiště. Děti chodily „z blahovůle knížete Auersperga“ cvičit naproti školní budově, na pozemek „při bývalých panských stodolách“. Po parcelaci r. 1922 však pozemek pro školní hřiště škola nedostala. Jak poznamenal v kronice E. Stach, zájem školy musel ustoupit zájmu jednotlivce. Po E. Stachovi působil ve škole O. Boháč a 1.7.1933 nastupuje Miloslav Michal, který předtím působil na Písecku, v Myjavě i na Přešticku. Dne 28. 5. 1939 bylo založeno rodičovské sdružení (předsedou byl p. Švík). Od r. 1951 je řídícím Ladislav Bohuslav a od r. 1958 Miloslav Tumpach. Jako hudebník probouzel v dětech lásku ke zpěvu, zorganizoval nespočet kulturních akcí (divadelní představení, besídky, karnevaly, zájezdy, kulturní vložky atd.). Léta vedl obecní knihovnu. Provedl také poslední zápis do školní kroniky. Základní škola v Prádle byla totiž k 31. 8. 1979 uzavřena, protože počet žáků se snížil pod hranici 31, což byla hranice pro dvoutřídní školu. Uzavření školy se stalo přes odpor místního národního výboru i stranické organizace. Žáci z Prádla a Novotník byli přiřazeni do ZŠ v Nepomuku, žáci z Měcholup do ZŠ v Chocenicích, kam byli přeloženi i učitelé Marie Fialová a Miloslav Tumpach. Budova školy začala sloužit pro rozšířený provoz mateřské školy.Mateřská škola v Prádle byla zřízena v r.1952 a využívala doposud jen prostory v přízemí budovy.Po zrušení základní školy se její provoz přesunul i do prvního patra. Ředitelkou mateřské školy byla tehdy Emilie Vavrůňková a učitelkou Věra Hrabová.“

 

Mlýn

Mlýn čp. 5 vlastnil Jan Engler, který ho prodal v r. 1829 Josefu Ticháčkovi za 5 720 zlatých. Sedm let poté, 10. 4. 1836 koupil týž mlýn od manželů Ticháčkových za 4 400 zlatých.

 

"Jeskyňka" v lese Borku

V rozsedlině buližníkové skály je hluboká průrva začouzená od ohníčků. Podle pověsti zde pobýval poustevník Břímota, který se znal se sv. Vojtěchem. Na skále nechala kněžna Vilemína postavit v 19. stol. kulatou kamennou stavbu (gloriet) s malými okénky a vchodem, do kterého se dostaneme přes hluboký příkop po dřevěné lávce. Mnohdy devastována, ale znovu dobrovolníky opravována, je stavba oblíbeným výletním místem turistů, kteří zde naslouchají lesnímu tichu. Pěkný výhled do kraje už odtud není, jak býval, kvůli vzrostlým stromům.

 

Křížek v Zájezku

Není zcela jasné, kdo dal kříž postavit. Vyprávění pamětníků se různí. Podle jedněch to byl syn mlynáře Václava Englera, Ladislav Engler, nar. 1. 8. 1879, podle druhých se tak stalo při koupi domu čp. 36. Antonín Balabán, nar. 1879, zase mínil, že křížek dal postavit P. J. K. Strnad. Ať tak či onak, křížek byl první objekt v Zájezku nad „císařskou silnicí“. Je na něm tento nápis:

K Tvému kříži se teď vinu,

Pane, dej, ať v jeho stínu

spásy věčné naděje

duši moji ověje!

 

1891

Pomník padlých se nachází uprostřed vsi, proti kostelní bráně. Pozemek, na kterém stojí, prý darovali obyvatelé domu čp. 68. Tento důstojný pomník, na kterém jsou uvedeni v abecedním pořadí jména vojínů z Prádla a Novotník (z Prádla 25 obětí, z Novotník 10 obětí), kteří padli v 1. světové válce, byl odhalen 25. 7. 1926. Na pomník byly, podle Pamětní knihy Novotník, konány dobrovolné sbírky. Tehdy ještě nikdo netušil, že tam přibudou tři další jména – oběti nacistické zlovůle během 2. světové války. A v době nejnovější, vpravo od pomníku, byla instalována deska se jmény 10 amerických letců, kteří zahynuli v letadle sestřeleném Němci nad Dubčí 22. 2. 1944. Deska byla slavnostně odhalena za účasti americké vojenské delegace 8. 5. 1992.Pomník byl nově upraven v r. 2006 péčí Obecního úřadu v Prádle.

 

Hřbitov

Někdy se užívá označení „Nový hřbitov“. Existuje od r. 1925 (podle pamětní knihy Novotník). „Starý hřbitov“ byl totiž kolem kostela Povýšení sv. Kříže uprostřed vsi zrušen.

Nový hřbitov stavěl Václav Kšír z Nepomuka, stál Kč 65 000.Na Prádlo připadlo Kč 28 000. Byl dokončen 1. 10. 1925. Jako první zde byl pohřben čtyřletý Josef Ptáček, syn Jana Ptáčka z Měcholup čp. 54. V r. 1937 bylo na „Novém hřbitově“ vysázeno čtrnáct lip, které byly pokáceny roku 1993, protože obrovské stromy ničily svými kořeny obrubníky hrobů a pomníky.Jímka na odpadky byla u hřbitova zřízena v r.1974. Na hřbitově jsou převážně hroby prádelských, novotnických a měcholupských občanů.

V současné době už ale nové hroby nepřibývají – katolické pohřby, kdy rakev s nebožtíkem byla z domu smutku a pak do kostela doprovázena smutečními hosty a za zvuků hudby a kostelního zvonu na hřbitov, jsou výjimečné. Naposledy byl takto pohřben novotnický občan Bohumil Vokáč, který zemřel na Silvestra roku 2000 a pohřeb měl 5. ledna 2001.

Vrata a vrátka na hřbitově byla renovována v r. 2003, v polovině září r. 2004 byla dokončena oprava čelní hřbitovní zdi a pěkně upraven prostor před ní. Obecní úřad nezanedbává péči o místo posledního odpočinku svých někdejších obyvatel.

 

Prádelský most

Býval dřevěný, při velké vodě byl odnášen. Železo- betonový byl dostavěn v r. 1916. Už v r. 1915 byl na jeho stavbu svážen kámen z novotnické skály. Finančně se na stavbě podílela i Vilemína Auerspergová. Stavitelem mostu byl starosta obce Engler. Provoz na mostě byl zahájen malou slavností, byla přítomna i „celá škola“. Tento most fungoval do 7. 1. 2002 – v ten den se po něm jelo naposledy. Silnice Nepomuk totiž plánovaly opravit most na přeložce Nepomuk – Plzeň za Prádlem, a proto byly nuceny odklonit veškerou dopravu přes naši ves. Těžké kamiony by přes původní most nemohly jezdit, a tak se Prádelští dočkali mostu nového. Starý most bourala firma Speciální stavby Most. Při bourání byl odstraněn i kamenný sokl s ještě znatelným vročením 1729 a odvezen do areálu Silnice Nepomuk. Ani přes opakované urgence nebyl vrácen na původní místo. Bourání také ukázalo, že mostní pilíře jsou v dobrém stavu. Stavba nového mostu se vlekla, nový most byl zprovozněn až počátkem září 2002, bez jakékoli oslavy. Pěší využívali během stavby mostu dřevěnou lávku, postavenou podél mostu (jednou ji při povodni vzala voda), automobily musely ves objíždět.

Na mostě stávala socha sv. Jana Nepomuckého (na prostředním pilíři), kterou daroval František kníže Colloredo-Mansfeld. Předtím byla umístěna před budovou lokalie (pozdější farou) na zahrádce. Při vpádu Prusů a Sasů do Čech r. 1866 ji P. Zelený ukryl přechodně do panského dvora, do výklenku v hospodářském traktu. Na konci 1. světové války byla soše „mladickou nerozvážností“ uražena hlava a svržena ze soklu do řeky. Poničená socha byla státním cestářem Václavem Šabatem čp. 17 vyzdvižena a uložena v kostele Povýšení sv. Kříže pod kruchtou. Kde je socha nyní, není známo.

 

Prodejna

Prodejna Všeobecného konzumního družstva v Nepomuku byla otevřena 24. 10. 1921. Družstvo koupilo domek v Prádle čp. 49 od Josefa Jandíka, rolníka v Novotníkách (čp. 2).Adaptace domu spočívala v předělání okna na dveře. Zařízení bylo jednoduché: krátký pult, dvoje příhrady z prken, regál se zásuvkami a prodloužený pult zhotoven z beden. Přesto, že zařízení bylo primitivní, byli členové konzumního družstva nadšeni, že mají svůj vlastní stánek.Dne 7.listopadu 1921 po 10.hodině dopolední přivezl koňský potah první zboží a začalo se s prodejem. Svítilo se petrolejovou lampou. V budově kromě prodejny byly ještě obytné místnosti.Prodejní doba byla osm hodin denně, v neděli do 11 hodin.V obci byla velká konkurence, byly tu ještě dva další obchody, a tak se musely hlídat ceny. Mimo koloniální zboží a hospodářského nářadí se prodávaly školní potřeby, textil, nádobí, vápno, umělá hnojiva a benzin. Chléb se prodával ve třech velikostech, nejlepší byl prý od Maška z Chocenic. Pečiva se prodávalo málo.Kronikář Miloslav Brotánek uvádí jména vedoucích prodejny: Václav Zábranský, Karel Bohm, Václav Skala, Kibic, Josef Rojík, Marie Skalová, Emilie Brotánková, Miroslava Sládková. V současnosti je jedinou prodavačkou v prádelském konzumu, jak se zde říká, místní Jaroslava Růžičková z čp.8.Vystřídala Marii Skalovou (čp.12). Existuje zde pultový prodej, i když i Prádelští „okusili“ samoobsluhy. Ta byla zřízena v r.1960, ale neosvědčila se. Budova prodejny prošla rozsáhlou adaptací v r.1983 a 1984 (za 400 000 Kčs) – zřízena nová výloha, vodovod, sociální zařízení.

 

Hřiště

Roku 1922 po první parcelaci byl Sokolu přidělen pozemek na cvičiště. Předtím se pořádala cvičení na panské louce Za Mostem.Sokol byl založen v r.1913, prý vznikl z „Kroužku mládenců a dívek“. Prvním starostou byl Fridolin Valentin a náčelníkem František Březák. Cvičební místnost byla nejprve v hostinci U Jandíků, od r.1920 U Vodáků. V r. 1921 měl Sokol 28 členů.V r.1922 byla založena Dělnická tělovýchovná jednota. Starostou byl Vojtěch Jirsa. Tak tu vedle sebe pracovaly dvě tělovýchovné organizace a obě zdatně. Pořádaly veřejná cvičení a hrály divadla. Hřiště Sokola bylo vyasfaltováno v r.1980.Stavba sportovní klubovny na hřišti byla zahájena v r.1981 a byla financována MNV Prádlo. Předsedou Sokola byl Rudolf Ulbrich.

 

Klužiště

Existuje v Prádle od r. 1967.

 

Kravín

Budova kravínu existuje od r.1951.Vznikla poté, co v Prádle bylo založeno JZD: 23.7.1950.Prvním předsedou byl Jan Berkovec. V Novotníkách vzniklo družstvo až v r.1957.Drůbežárna v Prádle byla postavena v r.1952 a vepřín v r.1957.Posledními soukromě hospodařícími zemědělci byli Jaroslav Roda z Prádla čp.36 a Filomena Růžičková z Novotník čp.31. K 1.1. 1974 už soukromí zemědělci v obcích nejsou.Ke sloučení JZD Prádlo a JZD Novotníky došlo 29.11.1972 a 1.1.1975 se družstva stala součástí ještě většího ekonomického celku(dnes ZD Březí)